Existuje jeden okamžik, kdy zaváhá i člověk, který anglicky mluví roky: když má po telefonu nahláskovat e-mail nebo příjmení. Nechybí mu slovní zásoba. Chybí mu něco mnohem přízemnějšího — nikdy se pořádně nenaučil názvy anglických písmen. Jen jejich zvuky.
A to jsou v angličtině dvě úplně různé věci.
Proč je výslovnost angličtiny podle abecedy zrádnější, než vypadá
Český pravopis je skoro fonetický. Název písmene a jeho zvuk se v zásadě kryjí: „em“ zní jako m, „es“ jako s. Když si v hlavě vyslovíte název, máte zvuk zadarmo.
V angličtině se tahle vazba rozpadá. Písmeno a se jmenuje /eɪ/, ale ve slovech zní jako /æ/ (cat), /eɪ/ (cake), /ɑː/ (car) nebo /ə/ (about). Název a zvuk jsou dva nezávislé údaje — a při hláskování potřebujete ten první.
Celá anglická abeceda s českým přepisem
| Písmeno | Název (IPA) | Česky zhruba |
|---|---|---|
| A | /eɪ/ | ej |
| B | /biː/ | bí |
| C | /siː/ | sí |
| D | /diː/ | dý |
| E | /iː/ | í |
| F | /ef/ | ef |
| G | /dʒiː/ | dží |
| H | /eɪtʃ/ | ejč |
| I | /aɪ/ | aj |
| J | /dʒeɪ/ | džej |
| K | /keɪ/ | kej |
| L | /el/ | el |
| M | /em/ | em |
| N | /en/ | en |
| O | /əʊ/ | ou |
| P | /piː/ | pí |
| Q | /kjuː/ | kjů |
| R | /ɑː(r)/ | ár |
| S | /es/ | es |
| T | /tiː/ | tý |
| U | /juː/ | jů |
| V | /viː/ | ví |
| W | /ˈdʌbljuː/ | dabljů |
| X | /eks/ | eks |
| Y | /waɪ/ | waj |
| Z | /zed/ | /ziː/ | zet | zí |
Všimněte si, že u D a T píšu přepis s tvrdým y. Není to překlep. Kdybyste si přečetli „dí“ a „tí“ po česku, vyjde vám [ɟiː] a [ciː] — tedy ďí a ťí. Anglické D a T se před /iː/ neměkčí nikdy, takže „dý“ a „tý“ vás dovede blíž.
Past číslo jedna: E a I
Tohle je čistě česká léčka a stojí za ní jediný fakt:
- anglické E =
/iː/= „í“ - jenže „í“ je český název písmene I
Takže když Brit nadiktuje E, český mozek automaticky zapíše I. A naopak: anglické I se jmenuje /aɪ/, tedy „aj“, což v češtině nepřipomíná i vůbec nic. Každý špatně zapsaný e-mail, který jsem kdy viděl, měl tuhle dvojici někde uvnitř.
Past číslo dvě: G a J
- G =
/dʒiː/→ „dží“ - J =
/dʒeɪ/→ „džej“
Obě začínají úplně stejnou hláskou. Liší se jen samohláskou. V češtině přitom g („gé“) a j („jé“) znějí odlišně, takže vás nic předem nevaruje, že tu hrozí záměna. Výsledek: z jana@ se stane gana@.
Pomůcka: poslouchejte jen tu samohlásku na konci.
Gkončí stejně jakoE— „í“ (/iː/).Jkončí stejně jakoA— „ej“ (/eɪ/). Obě jsou přitom stejně dlouhé, takže podle délky je nerozeznáte; pomůže jedině kvalita té samohlásky.
Čtyři další, kde se Čech chytne
W — česky „dvojité vé“, anglicky /ˈdʌbljuː/, tedy double U. Dvojité U, ne V. „Double v“ rodilý mluvčí nezná a většinou se nedovtípí.
Y — česky „ypsilon“, anglicky „waj“. Žádná podobnost, tohle se musí prostě zapamatovat. A pozor: začíná anglickým /w/ se zakulacenými rty, ne českým v — „vaj“ je slyšet na dálku.
X — česky „iks“, anglicky „eks“. Jediná samohláska rozdílu, zato slyšitelná.
Z — a tady máte dárek. Britské /zed/ je skoro přesně české „zet“ — jen pozor, na konci je skutečné znělé d, ne české neznělé t. Americké /ziː/ je naopak nebezpečné, protože se plete s C (/siː/). Při diktování používejte britské „zed“, i když se jinak učíte americkou angličtinu.
A ještě jedna drobnost: ch je v češtině samostatné písmeno, v anglické abecedě ale ne. Nikdy ho proto nehláskujte jako celek — vždycky „sí ejč“.
Co si z toho odnést
Názvy písmen nejsou gramatika. Je to každodenní provoz: jméno, e-mail, SPZ, rezervační kód. Přesně proto je otravné, že ve výuce většinou úplně vypadnou.
Tři věci, a devadesát procent vašeho hláskování bude v pořádku:
- E = „í“, I = „aj“ — tedy naopak, než velí česká intuice,
- G = „dží“, J = „džej“ (J je to delší),
- W = „dabljů“, ne dvojité vé.
A protože jde o vyslovené zvuky, koukáním se neuloží. Musíte je říct nahlas a nejlépe něčemu, co vám odpoví. Kurz angličtiny v Prophoře začíná na úrovni A0 právě tímhle — názvy písmen a jejich zvuky, s okamžitým hodnocením výslovnosti.
Zkuste to hned teď: nahlas, anglicky, po písmenech nadiktujte svou vlastní e-mailovou adresu. Zaseknete se tam, kde přijde E nebo G.